Dokořán

Prostě dáma, napadlo mě, když jsem při rozhovoru sledovala Zdenu Herfortovou. Byla taková, jakou jsem si ji představovala – milá, elegantní, s krásnou výslovností, klidná a vyrovnaná. V říjnu oslaví své významné životní jubileum hlavní rolí v připravovaném představení Ginger a Fred podle stejnojmenného Felliniho filmu. Paní Herfortovou neobyčejně respektuji, protože ji považuji za jednu z nejlepších českých hereček. Je to přesně taková herečka, jaké mám jako režisér nesmírně rád. To znamená herečka s pokorou, názorem. Herečka usilovná a zároveň nikdy neztrácející humor, řekl mi o ní režisér chystaného představení Roman Meluzín. Naše povídání bylo o Ginger, o Fellinim a o životě…

Jak se dnes máte, paní Herfortová?
Dneska se mám slunečně, podzimně. Jsem teď právě po stepu, po aranžovací zkoušce. Ty jsou vždycky velmi namáhavé, hlavně na nohy. Ani ne tak na hlavu, jako na nohy. (smích)
Po stepu? Jde vám to?
No, já jsem dřív tančívala, ale na step jsem se nikdy nijak zvlášť nezaměřovala. Kdysi jsem se o něj pokoušela, takže nějaký základ a motiv pro to, abych ty nožičky nějak chytla, tam je.
Baví vás to?
Baví mě to velmi. Ještě aby mě to nebavilo, vždyť je to přepych v mých letech stepovat!
A je to fyzicky náročné?
To víte, že je. Mlátit nohama do podlahy v rytmu a ještě sledovat, jestli mi to sluší, to je náročné. (smích)
O čem je Ginger a Fred?
Je to o dvou lidech, kteří se měli rádi a byli kdysi profesionální taneční dvojicí. Šlo jim to spolu tak, že klidně mohli vytvořit manželskou dvojici. Ale jak šel život, tak se stalo, že se spolu po patnácti letech rozešli jako tanečníci i jako partneři. Pak se Ginger po dvaceti letech dozví o připravované vánoční televizní show…A pak už uvidíte sami, zvu vás!
Jak se vám Ginger hraje?
Ještě ji nehraju, zatím se snažím textem a situací s pomocí režiséra teprve do té postavy a do příběhu dostávat. Ale přála bych té hře úspěch, protože je to pro mě krásný životní příběh.
Jak dlouho se znáte s režisérem Ginger a Fred Romanem Meluzínem?
Seznámila nás v Praze před několika lety moje manažerka. Myslím, že to bylo v České televizi, obsadil tenkrát mimo jiné moji vnučku Aničku do televizní pohádky. Povídali jsme si… A výsledek? Ginger a Fred.
Jak se vám s panem režisérem spolupracuje?
Čím dál tím lépe. Dál se zeptejte po premiéře.
Rozumíte Ginger? Chápete to, že chtěla Freda po dvaceti letech potkat?
Já tomu naprosto rozumím. Je to zvláštní dobrodružství. Podívat se zpátky na život, setkat se s člověkem, kterého jste kdysi milovala…To je taková situace, na kterou by se daly ušít „malé svatební šaty“.
Máte ráda Felliniho filmy?
Felliniho mám strašně ráda. Je to pro mě takový magický „všesvět“. Jeho postavy jsou velmi dojemné, úsměvné, půvabné a hlavně „bohovsky“ lidské. Ty typy, jaké vybíral, a lidé, se kterými pracoval, to je něco úžasného. Jsem ráda, že jsem vyrostla na takovém filmovém, ale i filozofickém pojetí světa. Nabízel mi víc a nemusela jsem vyrůstat na „Hvězdných válkách“.
Který jeho film máte nejraději?
Kdybyste se mě zeptala, který Felliniho film mě rozesmutnil, tak bych vám snad odpověděla líp. Jsou to Klauni. Ne že bych ten film neměla ráda, naopak si ho velmi vážím, ale je to hrozně smutné. Nedokážu říct, který mám nejradši. Mám ráda snad všechny. Třeba Řím, 8 1/2, Amarcord, Silnici a samozřejmě Sladký život.
Ginger a Fred nejsou nejmladší a v příběhu to hraje důležitou roli. Vy máte strach ze stáří?
Víte, já si nepřipouštím takový ten panický strach. Už od mládí se člověk se stářím setkává, ale většinou pohled stočí jinam. Byla bych hloupá, kdybych řekla, že nemám ze stáří obavy. Ale strach? Kdybyste se zeptala na obavy, nebo co je na stáří namáhavého…
Dobře, tak je stáří podle vás namáhavé?
Stáří je podle mě nejnamáhavější období života, je to i boj o důstojnost člověka. Víte, nedávno se mi zdál takový zvláštní sen. Zdálo se mi, že si neumím jasně a jednoduše odpovědět na otázku, proč je mi dáno narodit se na tento svět, když z něj musím odejít.
Nenašla jste odpověď?
Nenašla. Ale myslím, že kdybych ji hledala, tak bych nějakou odpověď našla, ale… Nehledám ji urputně a křečovitě, věřím, že jednou přijde. A když nepřijde? Můj osud…
Zní to dost smutně… Jste v životě šťastná?
Tuto otázku už jsem dostala několikrát a vždy na ni odpovídám šalamounsky. Svým způsobem jsem šťastná. Na tu otázku se totiž nedá odpovědět ani ano, ani ne. Já nemůžu říct: „Ano, jsem šťastná.“ Štěstí je strašně letmý okamžik, může to být jen zlomek vteřiny. Možná někdo není šťastný ve svém životě ani hodinu, možná si někdo myslí, že je šťastný celý život. No, nevím, jestli je to šťastná otázka.
Dokázala byste si vzpomenout na okamžik, kdy jste byla v životě nejšťastnější?
Mnoho vzpomínek se váže k divadlu. Ale naprosto nejsilnější pocit štěstí byl, když se mi narodil syn. Narodil se mi, když mi bylo ani ne dvaadvacet, a já jsem byla naprosto bezmezně šťastná. Protože jsem nevěděla, co mě čeká, ale věděla jsem, že si se vším poradím. A vidíte, taky jsem se mýlila, se vším jsem si neporadila.
S čím jste si třeba nedokázala poradit?
Když člověk dělá naplno svoje zaměstnání, chci říct povolání, tak se to těžce kloubí s tak vznešeným a zodpovědným úkolem, jako je manželství, výchova dítěte, věnování se rodině a přinášení obětí. Takové ty samozřejmé věci, jaké má člověk, který žije rodinným životem. Já jsem rodinným životem žila, ale myslím si, že je to u povolání jako je například lékař, pilot, herec či zpěvák a jiné, velmi obtížné. Vždycky se tam musí něco vůči práci, sobě nebo rodině obětovat. Často mi lidé, kteří mě mají nebo měli rádi, říkali, že jsem sobec. Já jsem to nemohla pochopit. Chtěla jsem jim všechno dát, ale ono to nejde. Jde jim dát jen něco, protože jste tak často v jiném čase a v jiném časoprostoru. Mezi rodinu a divadlo není možné dát „=“. To skloubení rodiny s divadlem je velmi složité.
Má to žena těžší než muž?
Žena to má mnohem těžší. Nechci říkat, že je muž větší sobec, protože často může být větším sobcem žena, ale myslím si, že žena obecně to má v životě velmi komplikované.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Víte, to jsou takové mezní otázky. Nejdůležitější je pro mě samozřejmě zdraví. Ale to je pro mě nejen to, že člověku slouží tělo. Já do toho zařazuju i můj duchovní pohled na život.
Kolikrát do měsíce večer hrajete?
Jak kdy. Teď ale hraju ještě v Divadle Bolka Polívky a v pražském Divadle Metro, takže je to i s různými zájezdy někdy dost představení, třeba i dvacet do měsíce.
To vám tedy času opravdu moc nezbývá…
Ne, to tedy nezbývá. Ale ono divadlo naštěstí není jen jeviště. Divadlo je také poznávání spousty lidí a seznamování se se spoustou věcí.
Je pro vás divadlo koníčkem či dokonce vášní?
Život mi nabídl několik možností povolání, která bych mohla dělat místo divadla, ale nikde jsem nenašla takovou zvláštní a pro mě tak důležitou zpětnou vazbu jako v divadle. Šťastnou i nešťastnou, prostě moji zpětnou vazbu. Není to vášeň, je to můj život.
Kdybyste nebyla herečkou, čím byste byla
Kdybych nebyla herečkou, asi bych velmi chtěla být lékařkou. Dodnes si čtu laicky různé lékařské časopisy a moc mě to zajímá. Chtěla bych léčit lidi. Lékařské povolání považuju za první na světě. Myslím si, že jedno z prvních poslání na tomhle světě je pomáhat lidem. Jestli divadlem aspoň trochu pomáhám, tak jsem nesmírně spokojená.
Lékařkou jste chtěla být už v mládí?
Ano. Ale nikdo mě k tomu nevedl, v tomto jsem neměla rodinné zázemí. Divadlo jsem začala dělat, protože jsem chtěla ukázat a vybít svoji energii. A ty divadelní kořeny se zapustily tak hluboce, že jsem bez divadla najednou nemohla být.
Když jsem se známým zmiňovala, že s vámi budu dělat rozhovor, říkali: „To je brněnská patriotka.“ Máte opravdu tak ráda Brno?
Když jedu do Prahy, říkám – „jedu do Prahy“. Když jedu do Brna – říkám, „jedu domů!“
-Stačí?
Máte ráda hantec?
Není mi příjemný, ale nezabývám se tím.
A líbí se vám tedy My Fair Lady (ze Zelňáku)?
Když s tím pan ředitel Moša přišel, tak jsem si říkala „To je teda nápad! Jsem zvědavá, jak to lidi přijmou.“ Ale protože si ze sebe Morava umí udělat zdravou, krásnou legraci, tak to přijala s nadšením. Hantec se mi v tomto představení líbí. I když ani jedna Líza není z Moravy. Důležité je, že výborně zpívají, tancují a hrají.
Dnes ještě jedete do Prahy. Co tam jedete dělat?
Mám v Praze představení a potom jedu na zájezd s Divadlem Metro s hrou Poslední šance. Tu pro mne napsal režisér a dramatik Gustav Skála. Je to velmi současná hra a v Praze i mimo ni má velký úspěch. Tak, a teď doufám, že jsem to nezakřikla, protože jsem jako správná herečka hrozně pověrčivá! Ještě se mě zeptejte na něco jiného, třeba jestli mám ráda rozhovory! (smích)
Tak poslední otázka: Máte ráda rozhovory?
Mám. Máte ještě nějakou otázku…? (smích)
Děkuji za rozhovor.

Bára Rácová

 

 

nahoru